top of page

Proč queer lidé pořádají pochody hrdosti?

autorství: Alexandra Pučoková

 

Pochody hrdosti (anglicky pride) jsou prostor pro queer komunitu a allies, aby se setkávali a pochodovali za queer práva a oslavovali jejich existenci. Historicky první pochody hrdosti se konaly v Chicagu, New Yorku a Los Angeles v den ročního výročí Stonewallských protestů (tj. série spontánních, násilných demonstrací LGBTQ+ komunity proti policejní razii, která se uskutečnila v Manhattanu, New York), 28. června 1970. Od té doby se každoročně rozrůstají, jak svou velikostí, tak společenským dosahem. Již dávno nejsou záležitostí jen Spojených států, dnes se s pochody hrdosti setkáváme nejen v hlavních městech západně smýšlející Evropy, ale i některých částech Asie a Afriky. Pride se tak stal světově známým termínem.

Obrázek 1: První pochody hrdosti, 1970 (New York Public Library)


Jsme stejní jako vy

Co však lidi, ať už členy queer komunity nebo i allies, vede k účasti? Očekávání, důvody i účely se různí převážně dle země konání. Byť se dnes pochody hrdosti konají téměř všude, některé společnosti jsou k nim otevřenější než jiné. Pochody hrdosti tak lze rozdělit na dva druhy: méně a více konzervativní. V zemích, kde je respekt vůči queer lidem nižší, si účastníci pochodů nemohou dovolit dát průchod své “duhové” identitě a popustit uzdu kreativitě, ohrožovali by tak v lepším případě jméno komunity, v horším sebe samotné. Důraz je tedy spíše kladen na poselství Jsme stejní jako vy. O tomto se v publikaci Petersonové et. al (2018, s. 179) zmiňuje i Enriquo, mexický aktivista za queer práva:

“... ta laťka je pro nás, co se týče chování, prostě nastavena vysoko, musíme se chovat velmi slušně a extra,... normálně.”

S takovými pochody, které jsou konzervativnější a soustředí se hodně na zdůraznění podobnosti s cisgender (člověk, který se identifikuje s pohlavím, které mu bylo při narození přiděleno) a heterosexuální většinou, se setkáváme například v Mexiku či Polsku (Bernstein, 2002; Peterson et. al, 2018).


Obrázek 2: Davy v ulicích Varšavy během pochodu hrdosti (Getty Images)


Jsme jiní a je to v pohodě

Naopak pochody ve více respektujících prostředích – například v New Yorku nebo Madridu – bývají téměř až karnevalové a jejich poselství by se spíš dalo charakterizovat jako Jsme jiní a není to špatně, je to v pořádku, je to důvod k oslavám. Právě pocit veselí spjatý s pride, je taky často udáván jako důvod, proč se lidé, kteří se původně přišli jen podívat, nechají strhnout davem a k pochodu se přidají. Různé představení v rámci pochodů hrdosti a společné oslavy v účastnících posilují pocit sounáležitosti s komunitou. U členů LGBTQ+ mohou posilovat i jejich sebeidentifikaci jakožto členů skupiny. Peterson et al. (2018) dokonce označují pride za “ideální příležitost pro potvrzení kolektivní gay identity“. Pozitivní přijetí identity je u členů LGBTQ+ spojeno například s lepším duševním zdravím (Camp et al., 2020). I toto je jedna ze silných stránek pochodů hrdosti. Jako jedno z mála společenských hnutí totiž kombinuje atmosféru oslav s politickým cílem.


Pride navíc není pouhý protest, během kterého by účastníci ohlašovali své požadavky – oni je ten jeden den žijí. Svým konáním a vůbec existencí těchto pompézních oslav ukazují, že queer komunita by měla být vidět a měla by být normalizovaná a podporovaná.

Proč se pochoduje

Pochody hrdosti pak mohou v jedinci rezonovat do takové míry, že se tváří v tvář heteronormativnímu (= heterosexualita je v naší společnosti norma) světu rozhodne odhalit svou queer identitu, proces nazvaný “coming out”. Takový čin může v konzervativnějších společnostech vyžadovat značnou míru nejen odvahy, ale právě i hrdosti. Sama účast na pochodech hrdosti je pro spoustu jedinců vlastně forma skupinového coming outu, nebo alespoň prvním krokem (Peterson, 2018).


Navzdory hlasitým oslavám queer identity může pride napomáhat i k normalizaci celé této komunity v očích veřejnosti. Například Yves, jedna z organizátorek Ženevského Pridu, uvádí pro publikaci Peterson et. al (2018), že pokud lidé na pochodech uvidí velkou účast, nutně je musí napadnout, že v takovém davu už by mohl být i někdo, koho znají osobně. Například právě v Ženevě s jejími přibližně 200 tisíci obyvateli se uspořádal pochod o účasti 10 000 lidí. Při takovém poměru se už i v okolí nezainteresovaného člověka pravděpodobně nachází účastník pochodu hrdosti. Tato skutečnost tak přispívá k bourání stereotypů, které obklopují pochody hrdosti (a přeneseně pak celou LGBTQ+ komunitu) v očích široké veřejnosti. Průzkumy totiž ukazují, že osobní zkušenost s členy queer komunity, například přátelství nebo i povrchní známost, pomáhá snižovat předsudky s komunitou spjaté (Herek & Capitanio, 1996).


Účast na pridech ovlivňují i externí faktory, jeden z takových je třeba i tzv. faktor šoku. Ten můžeme pozorovat jako následek různých útoků na LGBTQ+ komunitu. Šokový faktor souvisí s teorií kolektivní akce (van Zomeren, 2008), ve které ovlivňuje pocit provázanosti osudu jednotlivce se skupinou mobilizaci lidí. Jako příklad můžeme uvést střelbu v orlandském gay baru a její přímý dopad na veřejnost – jako symbol solidarity hned den po této tragické události oznámila švédská premiérka spolu s předsedkyní Švédské křesťanské demokratické strany, že se zúčastní pochodů hrdosti ve Stockholmu (Duncan, 2012).

 

Pochody hrdosti jsou tak pro LGBTQ+ menšinu nejen místem, kde mohou její členové bezpečně vyjádřit svou identitu a příslušnost k menšině navzdory (pro ně ne vždy přátelskému) světu, samotný koncept pride také napravuje veřejností pokřivené vidění této komunity.


Zdroje

Comments


bottom of page