top of page

Když se vám coming-outuje dítě

autorství: Hana Vacková

 

Bude to pravděpodobně ten nejtěžší rozhovor v jeho životě, když se vám dítě svěří s tím, že je mimo rámec heterosexuality. A pro váš vzájemný vztah to může být rozhovor ten nejdůležitější. Neříkejte mu, že je to fáze. Budete většinou za blbce.


To, jak reagovat na coming-out se nám, aktuálním rodičům dospívajících, bude hodit ještě častěji než našim rodičům. "Naslouchejte a upozaďte pro tu chvíli vlastní diskomfort. O dítě teď právě jde, ne o vás," radí rodičům psycholožka a výzkumnice Andrea Stašek, která se zabývá tématem LGBTQ+ na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a Institutu pro psychologický výzkum (INPSY). Hovořili jsme spolu i o tom, co se děje v té chvíli a po ní v rodičích. Může jim nastat temná doba – coming-out svých dětí mohou zpracovávat podobně jako smrt a truchlit.

V Česku jsou čísla podobná.


Jsou věty, které bychom říkat neměli

Co je při rozhovoru, kdy dítě rodiči řekne, že to má s orientací jinak než většina, nejdůležitější?


Naslouchat. Rodič by měl být citlivý a respektovat to, s čím dítě přijde. V první řadě je třeba říct, že je skvělé, když s tím za rodičem dítě přijde. Značí to dobré rodičovství a důvěru dítěte. A tím víc, když chce po rodiči vyjádření nebo radu.


Bude to pro dítě jistě nejtěžší rozhovor v jeho dosavadním životě. Co od něj očekává a co má ideálně dostat?


Ano, v zásadě chce přijetí. Nechce slyšet, že se zbláznilo. Špatné je, když to rodič začne zpochybňovat, řekne, že to neexistuje. Nebo že je to fáze a přejde to. Když rodiče tuhle větu použijí, netuší, že to dítě řeší už i celé roky. Je to tak ve většině případů, někdy to ví i čtyři roky, náhlé coming-outy moc běžné nejsou.


Na sociálních sítích je dnes spoustu skupin, kde se děti k přiznání doma odhodlávají. Jsou z nich většinou připravené na to, že s tím doma nebudou stoprocentně přijatí. Očekávají také často, že to rodič jen tak spolkne, což také není úplně správně.


Škála reakcí rodičů může být široká. Je dobré, aby rodiče věděli, že se na to děti připravují měsíce až roky. Nejdřív u nich proběhne vnitřní coming-out, až pak následuje ten vnější. Je za tím spoustu vnitřní práce.


Také je často slyšet “budeš to mít v životě těžší”. I to asi rozhodně neříkat, že?


Ano, to ne. Ale je to logická reakce rodiče. On totiž vždy chce pro své dítě to nejlepší a když ho něco ohrožuje, chce ho chránit. Jenže tato reakce odráží spíš strach rodiče sám o sebe. Chtěl mít vnoučata a tak dále.


Rodiče měli svůj strach ovládnout a obrátit se na pomoc dítěti. Ono je v tom momentu v mnohem větším emočním napětí než rodič.


Rodič by měl vlastně ochránit své dítě před svou reakcí. Jde o to, aby se dítě vedle nich mělo dobře. Ale samozřejmě jsme jenom lidi, ujede nám to snadno.


A co se vlastně děje v rodičích?


Může to být hodně dramatické. Člověk najednou zjistí, že své dítě neznal nebo ho poznává najednou z úplně jiné strany. Může to být vlastně velký dar, zvlášť když se to dobře zvládne. Anebo velká rána, kterou provází truchlení.


Rodičovský postoj k genderovému určení dětí je do nich vrytý už v době, kdy ještě ani nejsou na světě. Říkáme si, že chceme holku, nebo kluka, kupujeme tomu odpovídající barvy oblečení. Lidé také očekávají, že budou mít vnoučata. Coming-out jim obrátí tato očekávání úplně naruby. Musí si své dítě předefinovat, a to může být krize. Hlavou rodičům běží, že dítě dosud vůbec neznali, je to někdy až děsivé.


Existuje jedna zajímavá studie, jejíž název zní "Bylo by to, jakoby umřela". Prožívání rodiče může někdy vypadat až takhle. Něco z něj umřelo a rodiče prochází truchlením. Protože si třeba před tím představovali určité kontury budoucnosti dítěte a spolu s tím i tu svou, teď je vše jinak. Tato niterná fáze truchlení, a to není nadnesený výraz, může trvat i měsíce.


Tuhle situace trochu znám. Po pár týdnech těhotenství se synem mi oznámili, že to nebude syn, ale dcera. Z Prokopa se najednou musela stát… Františka. Měla jsem o “Prokopovi” už představu. Chvilku trvalo, než se mi to v hlavě přepsalo. Bylo mi to divné, ale bylo mi smutno.

A co potom? Jak můžu být dobrou oporou dítěti při coming-outu v rámci širší rodiny a okolí. Jak se k tomu nejčastěji přistupuje?


Myslím, že nejjednodušší a zároveň často nejlepší je s dítětem domluvit, jak to samo potřebuje. Někdy se chce vyoutovat širší rodině samostatně, někdy za přítomnosti podporujícího okolí, někdy to nemá v plánu vůbec. On vlastně coming--out není žádná povinnost. Neměli bychom být nuceni něco takto intimního automaticky sdělovat nebo se dokonce obhajovat.


Těžko čekat, že by dítě plánovalo se vyoutovat třeba otevřeně homofobnímu příbuznému. Nejdůležitější je dát dítěti najevo svou podporu a nabídnout mu pomoc. Zároveň mu to nenutit za každou cenu, když si my myslíme, že ji potřebuje. Vedle podpory je dobré dát prostor a respektovat, že si dítě o nabídnutou pomoc řekne.


A pak jsou zábavnější způsoby podpory. Například můžete navrhnout, že půjdete společně na nějakou přednášku či událost týkající se LGBTQ+ osob, na Pride ve Vašem městě či okolí, do kina na queer film. Ona i zapíchnutá vlaječka v květináči v kuchyni udělá hodně, říká totiž „tady jsme na tebe hrdí a máme tě rádi tak, jak jsi“.


 

Hana Vacková je novinářka, se kterou se mluví o sexu. Prošla jsem za svou kariéru několika médii, neziskovým sektorem, reklamní agenturou, školstvím, dobrovolnictvím i řádně prožitou mateřskou dovolenou. Stojí za projektem Hledání sexuálního grálu jehož misí je je podporovat svobodné prožívání sexuality a otevřenou komunikaci o sexu. A také mapovat, jak to se sexem fakt je.

Commentaires


bottom of page